Lidé čtěte (ústavu)

Novináři deníku MF Dnes jsou pologramotní blbci a nečetli Ústavu. Včera, 12. října 2009 jste si od nich mohli přečíst, že:

Podle německého diplomata, kterého včera citoval britský Sunday Times, zkoumají evropští politici možnosti, jak vzít Klausovi ústavní cestou jeho právo veta.

President ČR ale žádné právo veta v případě mezinárodních smluv nemá, a deník tak hlásá nepravdu hned na titulní stránce. Udělejme si teď malou exkurzi do české ústavy a podívejme se, jak je to ve skutečnosti.

Ústava České republiky dává presidentovi právo sjednávat a ratifikovat mezinárodní smlouvy:

Čl. 63
(1) Prezident republiky dále
a) zastupuje stát navenek,
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,
c) je vrchním velitelem ozbrojených sil…

Nikomu jinému Ústava právo ratifikovat mezinárodní smlouvy nedává. Aby president nepodepisoval mezinárodní smlouvy jen podle své libovůle, musí mu podpis smlouvy schválit Parlament. V Ústavě je psáno:

Čl. 10
Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu;
…
Čl. 10a
…
(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.

Z výše uvedeného vyplývá, že Parlament hlasuje o tom, zda presidentovi dovolí podepsat mezinárodní smlouvu, nikoli o tom, zda mezinárodní smlouva má být Českou republikou ratifikována (jak jsme si uvedli výše, o ratifikaci má právo rozhodovat pouze president).

V souvislosti se schvalováním mezinárodních smluv president nemá právo veta. On ho totiž ani nepotřebuje. Jedná se o věc zásadně jinou než např. při schvalování zákonů. Zatímco zákon je v Parlementu schválen a předán presidentovi, který ho může vetovat, mezinárodní smlouvu sjednává president (případně vláda, pokud na ni president toto právo přenese) a Parlementem je mu pouze udělen souhlas k ratifikaci – president smlouvu může, ale nemusí ratifikovat.

Udělím-li vám souhlas, že mi smíte vystavit směnku na milion korun, také to neznamená, že mi ji vystavíte – můžete, ale nemusíte.

Sdělovací prostředky (lépe řečeno infotainmentový průmysl) kolem nás vytvářejí virtuální realitu, kterou bohužel mnoho lidí nedokáže rozpoznat – a tak žijí s pocitem, že s mezinárodní smlouvou je to jako se zákony a že ji Parlament schválil a president ji teď má podepsat a basta (přitom ji parlament neschválil, ale jen udělil presidentovi svolení ji podepsat). Zjistit pravdu je často velice jednoduché, v tomto případě si stačilo přečíst ústavu naší republiky. Obtížnější ale je zjistit, kdy média lžou a kdy si máme dávat práci s hledáním pravdy. V důležitých otázkách nezbývá než předpokládat, že noviny lžou vždy – a vždy je potřeba si ověřovat fakta, hledat alternativní zdroje informací a hlavně původní prameny.