Pojetí pojmů levice a pravice
Levice a pravice patří mezi nejzákladnější pojmy v souvislosti s politikou, přesto neexistuje jejich jednoznačný výklad a můžeme se setkat s různými interpretacemi.
Poznámka: pro lepší požitek ze čtení doporučuji přiloženou PDF verzi: Levice a pravice.pdf (všechny poznámky a citace, lepší typografie)
Původ těchto pojmů sahá do 18. století, kdy na pravé straně francouzského národního shromáždění seděli zastánci monarchie (umírněnější Feuillanti) a na levé straně příznivci nového řádu (radikální Montagnardi) hlásající heslo Volnost, rovnost, bratrství. Význam levice a pravice se od té doby značně posunul, ale stále se používá pro kategorizaci politických stran (případně osob) resp. při jejich umístění do politického spektra.
Vladimír Prorok a Aleš Lisa
Ve své učebnici dělí strany podle jejich programu na základě dvou kritérií: jednak umístění v politickém spektru (levice-pravice) a jednak podle ideologické orientace (liberalismus, konservativismus, socialismus atd.). Poukazují na historický původ pojmů levice a pravice (republikáni vs. roajalisté) a uvádějí, že: „Dnes se spojuje převážně se sociálně-ekonomickými kritérii“, mezi něž řadí:
- forma vlastnictvé výrobních prostředků
- úloha státu v hospodářství
- přerozdělování společného bohatství
- rozsah a formy sociálního zabezpečení
Na levou část politického spektra obecně řadí strany komunistické, socialistické a sociálně-demokratické, na pravou pak strany liberální, konservativní, agrární a křesťanské.
Karolína Adamová a Ladislav Křížkovský
Klasifikace stran na levici, pravici a střed má dlouhou tradici podle umístění ve většině parlamentů. Popisují historický vývoj a posun pojmů tak, že původně se k pravici řadily strany konservativní, monarchistické a statkářské, zatímco k levici strany liberální, demokratické a pokrokové.
Dělnické strany po svém vzniku vytlačily původně levicové buržoazní strany do středu a na pravici a samy se pak staly jádrem levice. Za znaky levicovosti považují:
- radikálnější ekonomický a sociálně politický program
- obrana nemajetných vrstev
- prosazování sociální spravedlnosti a podstatných společenských změn
„V průběhu 20. století se jádrem levice staly komunistické a jiné marxisticky orientované dělnické strany.“
Michal Klíma
Rozdíl mezi levicovými a pravicovými stranami spatřuje v následujících čtyřech bodech:
- státní vs. soukromé vlastnictví výrobních prostředků
- silná vs. slabá úloha státu při plánování ekonomiky
- míra přerozdělování společného bohatství
- postoj k vládním programům sociálního zabezpečení
Pro definování levice a pravice tedy používá převážně ekonomická kritéria. O stranách levice a pravice píše v souvislosti s třídním rozporem.
V této souvislosti nikoliv náhodou dělníci volí spíše sociálnědemokratické strany, zatímco vyšší vrstvy inklinují k pravicovým stranám.
A podrobně rozebírá míru třídního hlasování, tzn. jak se lidé při volbách nechávají ovlivnit svým třídním původem.
Upozorňuje na fakt, že levice je více jednotná (převažující socialismus, okrajově komunismus) zatímco pravice více trpí fragmentací a sjednocuje se až po volbách ve vládních koalicích.
Jiří Pehe
Politolog Jiří Pehe píše ve svém článku z roku 2006 o klesajícím významu pojmů levice a pravice. Dokládá to příklady z praxe, kde pravicové strany dělají paradoxně levicovou politiku a levicové strany pravicovou. Místo těchto pojmů doporučuje používat označení liberálové a konservativci, která jsou běžnější v USA. Píše:
Rozlišování mezi pravicí a levicí na základě převážně ekonomických kritérií selhává.
Jeho pohled vychází z předpokladu, že politické strany jsou ve smyslu levice-pravice fixované, tedy že tradičně pravicová strana je stále pravicovou stranou a podobně levicová strana zůstává na svém místě. A tudíž logicky naráží na paradox, kdy se strana chová jinak, než by se očevalo, vzhledem k tradičnímu vnímání jejího levo-pravého umístění.
Oproti tomu můžeme ale vycházet i z opačného předpokladu – tedy, že zafixujeme pojmy levice a pravice a definujeme si je na základě jistých kritérií a naopak připustíme, že jednotlivé politické strany se mohou v průběhu času po ose levice-pravice pohybovat.
Obecné encyklopedie
Wikipedia
Wikipedia je zvláštní encyklopedie, protože do ní může přispívat každý. Ovšem u významných hesel dochází k časté kontrole a opravám a tak obvykle vyjadřují všeobecnou shodu, názor hlavního proudu. Na úvod popisuje vznik těchto označení v době Velké francouzské revoluce. Každému heslu pak věnuje několik odstavců.
Základní rysy pravice: dává přednost individualismu před kolektivismem, chrání soukromé vlastnictví a svobodu podnikání, odmítá státní zásahy do hospodářství, místo toho uznává neviditelnou ruku trhu, váží si tradic (v souvislosti s tím se uvádí: častý antiliberální postoj), podle některých pravice zvýhodňuje privilegované vrstvy na úkor chudších.
Základní rysy levice: hájí práva nižších a středních vrstev, rovnost politická, sociální a rovnost příležitostí, proti náboženství nebo vůči němu neutrální, větší míra státních zásahů do ekonomiky, více kolektivního podnikání, rozsáhle sociální zabezpečení a s tím související vysoké zdanění příjmů, hlavně pro komunistickou levici je typické třídní pojetí společnosti.
Upozorňuje na problematičnost těchto pojmů a fakt, že jejich význam se s ohledem na čas a místo mění.
AŽ slovník
Levice: slovník klade důraz na revoluční charekter levice – „revoluční politické seskupení, revoluční část politického směru.“ Za levici považuje marxistické křídlo sociální demokracie nebo později marxistické křídlo komunistické strany. Levičáctví: planý radikalismus v komunistickém hnutí. Na levičáctví kritizuje jeho subjektivismus, voluntarismus, dogmatismus. Levičáctví kritizoval i V. I. Lenin a sjezdy KSSS a KSČ. Slovník neopomíjí původ pojmu levice z francouzského Národního shromáždění. Heslo Pravice ve slovníku chybí.
Pohled veřejnosti
V rámci této práce jsem udělal malý průzkum mezi veřejností na téma definice levice a pravice. O definice pojmů jsem požádal uživatele serveru ABCLinuxu.cz, většinou se jedná o nadprůměrně vzdělané lidi, počítačové odborníky, ovšem bez politologického vzdělání. Objevily se různorodé názory, nejčastěji:
- ekonomika: levice představuje kolektivismus, pravice individualismus
- pravice jako konservativismus, levice jako pokrok nebo změna
- dělení na levici a pravici je přežitek
- pravice je pro bohaté, levice pro chudé, vykořistování
- uvědomění si, že politika má více rozměrů než jednu osu
- krajní levice a krajní pravice splývají, kruh se uzavírá
Součástí průzkumu byla i anketa: 54% lidí se přihlásilo k pravici, 27% k levici a 19% se považuje za politicky neaktivní.
Vícerozměrné politické spektrum
Spektrum levice-pravice je pouze jednorozměrné, otázek, které se řeší politicky je ale mnohem více. Je zřejmé, že programy stran není možné nakombinovat libovolně – např. není možné si od strany vzít nízké daně a od druhé vysoké státní podpory. Ale jsou témata, která spolu nekolidují – např. orientace zahraniční politiky (více na Evropskou unii nebo USA, nebo Východ…) nesouvisí s tím, jestli přerozdělujeme více nebo méně. Rovněž třeba přísnost trestů za porušování zákona nesouvisí ani s přerozdělováním ani s zahraniční politikou.
Asi dva nejčastěji používané rozměry bývají míra ekonomické svobody a míra osobní svobody (viz Spektrum a Kompas). Ale i tento dvourozměrný model je omezeným a zjednodušeným pohledem na realitu. Co politická otázka, to jeden rozměr – přestože graficky je možné znázornit pouze tři, prostor politiky má teoreticky neomezený počet rozměrů – dimenzí.
Co ale představuje ekonomická svoboda? Nejčistším a jednoznačným řešením je, definovat ji na základě jediného měřitelného kritéria. Tím by mohl být podíl velikosti veřejných financí na hrubém domácím produktu. Tento poměr můžeme vyjádřit pomocí populárního ukazatele nazvaného Den daňové svobody. Strany, za jejichž vlády je tento den později, můžeme považovat za levicovější a ty, za nichž je tento den dříve naopak za pravicovější.
Závěr
Přestože pojmy levice a pravice dnes podle některých politologů ztrácejí svůj význam, nejsou to prázdné pojmy a mohou nám dobře posloužit k popisu subjektů v politice. Podmínkou ovšem je, že od osy levice-pravice si nemůžeme slibovat více, než dokáže popsat tzn. pouze jeden ekonomický rozměr politického spektra.
Literatura
- Prorok, Vladimír, LISA, Aleš. Politologie. 1. vyd. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk.
- Adamová, Karolina, Křížkovský, Ladislav. Politologie. 1. vyd. Praha: CODEX Bohemia, 1997.
- Klíma, Michal. Volby a politické strany v moderních demokraciích. Dotisk 1. vyd. Praha: RADIX, 2003.
- Pehe, Jiří. Pravice a levice? Matoucí pojmy! [citováno 29. 5. 2008] Dostupné na WWW: http://www.pehe.cz/zapisnik/2006/clanek.2006-05-02.7895733616
- Wikipedia – Levice [citováno 29. 5. 2008]. Dostupné na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Levice_(politika)
- Wikipedia – Pravice [citováno 29. 5. 2008]. Dostupné na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Pravice_(politika)
- Král, Václav a kol. Malý encyklopedický slovník A-Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 1972.
- ABC Linuxu – Průzkum: levice-pravice [citováno 29. 5. 2008]. Dostupné na WWW: http://www.abclinuxu.cz/blog/xkucf03/2008/5/pruzkum-levice-pravice-zadost-o-pomoc
- The Political Compass [citováno 29. 5. 2008]. Dostupné na WWW: http://politicalcompass.org/analysis2
- Wikipedia – Political spectrum [citováno 29. 5. 2008]. Dostupné na WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Political_spectrum
- Den daňové svobody [citováno 29. 5. 2008]. Dostupné na WWW: http://www.danova-svoboda.cz/
- Gold, Thomas W. The American Political Science Review, Vol. 92, No. 1 (Mar., 1998), pp. 199-199, Published by: American Political Science Association (Jstor.org)
| Příloha | Velikost |
|---|---|
| Levice a pravice.pdf | 118.02 KB |
![[FSF Associate Member]](/blog/soubory/fsf-member.png){kind=small}
Alešův Politický kompas
Za zmínku stojí také Alešův Politický kompas - na základě dvaceti otázek se vás pokusí umístit do grafu s osami osobní svoboda a ekonomická svoboda. Můžete sem napsat, jak jste dopadli a jestli výsledek odpovídá vaší představě o vaší osobnosti.
pravice a levice neexistují
Už 8 let dělám politické televizní pořady. Každý týden, někdy to bylo i dvakrát týdně, osm let... pravice a levice neexistují, existují jen špatná a dobrá rozhodnutí.
V Politickém kompasu jsem dostal 60/70, i když si myslím, že to moc není reprezentativní, protože u některých otázek záleží z jaké časové roviny se na ně díváte a jak moc do budoucna. Rozhodnutí jestli ano nebo ne se u mě u některých otázek změní když se mě na to zeptáte z jiné roviny.
Právě dnešní doba, doba kdy vzniká svobodná komunikace, stírá rozdíly mezi pravicí a levicí.
Asi nikoho nepřekvapí konstatování že politici se chovají jinak na veřejnosti než mezi sebou. Občas, ale vás v údiv přivede náhlá shoda čelních představitelů KSČMM s ODS mimo obraz, nad tématy, kde na veřejnosti jsou nesmiřitelní bojovníci.
Čím více jdete po zdroji informace tím více zjišťujete, očividnou nesouvislost s politickými stranami a uvědomujete si jak by jste rozhodoval vy.
Ano Vy, stát je Váš a Vy si platíte vládu za to aby jste se nemuseli o některé věci starat.
Co si o mě pomyslíte, když budu stát za svým názorem, že zdravotnictví má být úplně přístupné, tedy "zdarma"(ale platíme ho ve svých daních takže zdarma není), zdanění příjmu má být nulové - co se mnou, kam já to vlastně patřím?
Neexistují?
pravice a levice neexistují, existují jen špatná a dobrá rozhodnutí.
A není to jen pocit ze současné české reality? Kde došlo k takovému sblížení moderního socialismu a moderního liberalismu, že strany, které sice považujeme za tradičně pravicové nebo tradičně levicové, dělají velmi podobnou reálnou politiku. Ostrá rétorika dvou dominantních stran pak nedokládá jejich odlišnost, ale naopak jejich podobnost a z toho pramenící snahu odlišit se alespoň pomocí rázných projevů. Tyto dvě strany patří do politického středu, za levici by se dala považovat KSČM, ale pravicová strana prakticky chybí*
Neříkám, že přesvědčení o neexistenci levice a pracvice je úplně špatné, ale přijde mi hodně lokálně a časově omezené – myslím si, že objektivně tyto kategorie existují a na tom nic nezmění, že se nám takových stran, dnes v ČR, nedostává.
Občas, ale vás v údiv přivede náhlá shoda čelních představitelů KSČMM s ODS mimo obraz, nad tématy, kde na veřejnosti jsou nesmiřitelní bojovníci.
Šlo by něco z toho zveřejnit? :-)
a uvědomujete si jak by jste rozhodoval vy.
V tomhle ohledu mi přijde, že KSČM je paradoxně ochotnější naslouchat hlasu voličů, než velké strany, které mají svoje postavení více méně jisté. Což samozřejmě není dané komunistickou stranou jako takovou, ale jejím dnešním nedominantním postavením. Tím se tato strana stává, slovy marxismu, opět pokrokovou (ovšem nemyslím si, že by to byl druh pokroku, o který bychom měli stát).
Co si o mě pomyslíte, když budu stát za svým názorem, že zdravotnictví má být úplně přístupné, tedy "zdarma"(ale platíme ho ve svých daních takže zdarma není), zdanění příjmu má být nulové - co se mnou, kam já to vlastně patřím?
V případě, že by se jednalo o celkové nulové zdanění, byl byste utopistou, protože takové řešení může fungovat jen velice krátce a na dluh. Pokud se ale jedná jen o nulové daně z příjmu, záleží na ostatních daních, na celkové míře zdanění a na poměru veřejných rozpočtů k HDP. Pro občana nebo firmu ostatně není důležité, jestli platí jedny daně vyšší a druhé nižší, ale celkový poměr mezi bohatstvím, o kterém si rozhoduje individuálně, a bohatstvím, které spravujeme kolektivně.
*) nadějí mohou být strany, které se v současné době rodí.
Ještě ke zdravotnictví
Ještě ke zdravotnictví: problém dnešního zdravotnictví vidím hlavně v nesouladu mezi stranou nabídky a poptávky, který vznikl během transformace české ekonomiky – zatímco nabídka (výroba léků, částečně služby) stojí na tržních principech, poptávka (zdravotní pojištění) je prakticky stále kolektivistická. Tento nesoulad nemůže dát nikdy dobrý výsledek. Jelikož kolektivizace nabídkové strany by byla krokem zpátky, je určitá forma finančního zapojení pacientů nevyhnutelná – aby docházelo k přenosu informace o nákladech od výrobce ke spotřebiteli – ovšem ne tak nešťastným způsobem jakým byly třicetikorunové poplatky u doktora.
Neexistují :)
Ano, naše politika v ČR je toho pěkným příkladem. Osobně si myslím že to je všude stejné... Pokud si člověk projde činy či slova jakéhokoliv politika (vyjímky existují) tak vtom najde něco s čím by souhlasil a to bez znalosti kam politik patří.
Problém však je v médiích, která přinášejí zkreslené a kusé informace, kupodivu to nikomu nevadí.
Jedním z hezkých příkladů je pan ministr Bursík. Jeho snaha stát proti rozdělovávání koryt pro své známé ze strany ho znelíbila v jeho vlastní straně. A zvedla vlnu která ho chtěla sesadit a koryta si rozdělit. tento skrytý boj se ve veřejném mínění vůbec neotiskl. A můžeme se ptát proč?
Vycházím ze svého přesvědčení a názoru na to jak by měl mnou zvolený politik vládnout. Ano říkám politik a ne strana! Strany by se měli zrušit a volit pouze politiky... o co jednodušší by měl člověk kontrolu jak jeho zvolený poslanec pracuje. Zvolím si vlastního a taky si ho budu moc kontrolovat. Taktéž by byla možnost odvolání mého neúspěšného politika. Pokud by se v petici sešlo tolik hlasů kolika byl politik zvolen, měl by smůlu a šup z kola ven. (dalo by se to rozvést šířeji a se spoustou variant) - v zásadě se dá shrnout pod pojem přímá demokracie.
Ano, KSČM je ochotnější naslouchat svým voličům, o tom se taky nikdo v komentářích při volbách moc nezmínil.
Ano, zdanění příjmů by mělo být nulové. Proč státu platit daně, když stát mým ziskem je bohatší.
Co se týče daní jako celku, tak zde zase patřím do prapodivné skupiny lidí (doufám že taková, aspoň malá existuje), možná jsem sám co si myslí že by lidi měli platit to co zničí a to o co stát připraví. Nevím jestli se mi zde tu myšlenku pořádně podaří vysvětlit.
Dívám se na to jako majitel ČR (tak by se na tu naši politiku měli dívat všichni). Firma co zbourá dům vlastně o jeden dům ČR připraví. Je jedno jestli tam postaví nový a z něho bude mít vyšší zisk, pořád o jeden dům mě obraly. Tak bych ho chtěl taky zaplatit(plnou hodnotu co dům stál a co se do něj za ta léta investovalo). Auto co vyprodukuje takové životní prostředí že o 0,0001 (to číslo jsem si vymyslel pro ilustraci) jsou lidé nemocnější, tak takový majitel auta to 0,0001 zdraví všech ať zaplatí... Ať neplatí daně ze zisku, který si se svým autem vydělal, ale to co zničí. Zdraví, silnice, přírodu atd.
Těhle příkladů bych mohl dát tisíce :)
Tuhle variantu jsem nepropočítával, ale myslím si že moje poplatky za ztráty státu by se hezky dali zaměnit za současné přímé daně.
Ke zdravotnictví, jestli to má být tak, že kuřák platí vyšší zdravotní pojištění tak s tím souhlasím .)
PS: To se nedělá zveřejňovat něco takhle někomu za zády. Jen tě mohu ubezpečit, že to nepřátelství je opravdu jen na obrazovkách... možná že sem ti někteří politici nenotují, ale v celku jsou kámoši. Někteří spolu opravdu nemluví a nebo nemluvili: Klaus x Havel, Topolánek x Paroubek, Bendl x Rát... pár tu těch kašpárků je... ty bych vyhodil nejdříve.
A to z jednoho důvodu, který si veřejnost taky moc nepřipouští, kterým je politický kompromis. Kdyby si ho veřejnost připustila tak Bursík není tak nepopulární osobnost. :) a tihle politici už tu dávno nejsou.
Už ne až tak o pojmech levice a pravice
Ano říkám politik a ne strana! Strany by se měli zrušit a volit pouze politiky...
Existenci politických stran můžeme kritizovat, ale některé pozitivní funkce jim upřít nelze – mj. agregují společné zájmy jednotlivých skupin, tudíž nedochází k válce všech proti všem, ale stojí proti sobě skupiny, s definovanými zájmy a může snáze dojít ke shodě nebo kompromisu. Také jsou zásobárnou kádrů, dochází zde k výchově politiků, k předávání zkušeností… Ovšem stav, kdy poslanci hlasují stádovitě, jak zavelí stranický vůdce, také nepovažuji za ideální. Jsem pro to, aby veškeré hlasování probíhalo tajně. Včetně volby presidenta (která by ale ideálně měla být přímá).
Model jednotlivých zástupců, bez stran bych si dokázal představit na úrovni komunální politiky.
Taktéž by byla možnost odvolání mého neúspěšného politika. Pokud by se v petici sešlo tolik hlasů kolika byl politik zvolen, měl by smůlu a šup z kola ven.
Snadná a rychlá odvolatelnost je problematická – vede k tomu, že politici sledují krátkodobé cíle a chovají se krátkozrace, nebudou sledovat dlouhodobější cíle, protože ty, přestože jsou v horizontu několika let pro občany prospěšné, v krátkém období mohou působit negativně a docházelo by k odvolání politiků ještě než by stihli cokoli udělat. Už takhle je naše reálná politika dost krátkozraká a chybí jí vize.
Opět bych viděl prostor spíš u politiky komunální, než u té velké. Tam by podle mého např. každoroční odvolatelnost politiků mohla být přínosná.
V oblasti přímé demokracie by se náš národ měl naučit pracovat s referendy – a to se nedá naučit jinak než praxí. Měli bychom začít s lehčími tématy a časem se dopracovat i k přímému hlasování o zásadních věcech. Jak říkal už V.I.: „Aby se dosáhlo velkého, je třeba začít s menším. “ :-)
Ano, zdanění příjmů by mělo být nulové.
Rozdělení daňové zátěže mezi daně z příjmu a daně spotřební nepovažuji až za tak zásadní (narozdíl od celkové míry zdanění). Změna poměru mezi těmito daněmi by mohla zahýbat s měnovým kurzem, což nevím, jestli je žádoucí – naši občané by měli nominálně vyšší příjmy a tudíž by jejich kupní síla v zahraničí stoupla. Naopak pro cizince by u nás bylo, kvůli vysokým spotřebním daním, draho. Dalo by se pak čekat pašování zboží ze zahraničí, dojíždění za levnými zahraničními službami a nežádoucí napětí. Jsem sice dalek nějakých unijních snah o násilnou harmonizaci, ale přesto si myslím, že je žádoucí, abychom, sami od sebe, drželi poměr mezi jednotlivými daněmi řádově stejný, jako jinde ve světě.
Jsem zastáncem zdanění negativních externalit, ale nějak jsem nepochopil ten zbořený dům – ten přece patří majiteli, nikoli státu. A když ho majitel zbořil, tak pravděpodobně proto, aby pozemek využil efektivnějším způsobem – a efektivní jsou pro něj takové činnosti, za které mu jsou ochotní ostatní zaplatit – tudíž majitel při honu za vlastním ziskem je nucen uspokojovat potřeby ostatních lidí.
Ke zdravotnictví, jestli to má být tak, že kuřák platí vyšší zdravotní pojištění tak s tím souhlasím
Kuřáci už teď přispívají více než osatní – platí vysoké spotřební daně z cigaret. To je správná cesta, težko totiž budeme lidi kastovat na kuřáky a nekuřáky a podle toho jim účtovat různě vysoké zdravotní pojištění.
V případě kouření v restauracích a na veřejných místech bych byl pro ošklivě neliberální zákaz. Byl by to impulz, který by prospěl jak nekuřákům, tak i kuřákům.
P.S. máš nějakou stranu (i neparlamentní), kterou považuješ za nadějnou? Protože současné dvě dominantní strany nám jsou schopné přinést pouze momentální stabilitu vedoucí k nestabilitě a krizi.
zpět ke stanám a levici
Dlouho jsem nemohl najít jak pokračovat v rozhovoru.
Bursíkův dopis je přesně ten příklad. Pokud se zamyslíš nad Stranou zelených. Jejich hlavní cíl je jasný jsou zelení. Za tímhle účelem je budou volit voliči co takhle smýšlejí. Ale podívej se jak to dopadá... Oni se hádají, ale ne o to jestli jsou zelení, ale o vše ostatní. Takovehle spory jsou ve všech stranách. Vždy hlavní myšlenka a spory.
Maš třeba ve straně člověka, kterého by jsi volil, ale uvidíš tohle a nebudeš volit tu stranu. Jsi zkalmaný a zvolíš nejmenší zlo, nebo nejdeš vůbec. Takhle se chová většina národa.
Nemají vztah k politice natož k politikům. Jediné co vidí jsou ti v médiích jak vystupují za tu jejich stranu. A politický boj se zužuje na souboj předsedů a pár známích osobností.
Máme ktomu nakročeno. Podle mě je to přirozený vívoj lidské společnosti a bránění mu ho jen oddálí.
Vem si příklad odjinud. Obama. Jeho znalost lidmi ho knim přiblížila a portože je to ze základu dobrý člověk (jen málo věcí víme na 100% procent) byl zvolen. Tak mají být politici voleni. Ne strany, ale lidi.
Politika bude lidem blíže, a každý volič zelených si může zvolit svého zeleného člověka. Sociální, ekonomická, a jínná politika se bude odvíjet taky jinak, protože někteří zelení budou více takoví a makoví. A jiní takoví a makoví budou třeba i trochu zelení.
Týká se to všech stran. Ve skutečnosti to už tak je, ale jejich projev v parlamentu je úzce svázán s jejich stranou. Nejde se bohužel z toho vymanit neb byli zvoleni za stranu.
Myslím si, že svoboda je přirozenou vlasností člověka, která se nedá ovládnou. Pokud se cítí někdo nesvobodný, vždy to není dobře. Nesvobodně se cítí také všichni občané, protože musí volit strany a ne ty co by chtěli.Většina voličů si tuto nesvobodu ještě neuvědomila, ale uvědomovat si ji už začíná. :) A poslední doubou jsme na exponencionální křivce. Kdy to přijde se dá jen těžko odhadnou. Podle mě brzy.
BULLSHIT
Základem dělení na pravici a levici je jednoznačně odlišný přístup k rovnosti lidí. Zatímco krajní pravice tuto rovnost popírá, krajní levice prosazuje zásadní rovnost všech lidí.
Krajní pravice a levice,
Krajní pravice a levice, jak jsou bohužel často prezentované v médiích, jsou dost zavádějící pojmy. To, co se tam nazývá „krajní pravice“ (neonacismus, nacionální socialismus) je ve skutečnosti levice a kolektivistická ideologie, socialismus (národní socialismus to má přímo v názvu, NSDAP byla dělnická strana…). Naopak anarchismus, který novináři rádi nazývají „krajní levice“, ve skutečnosti žádnou levice není. Anarchismus stojí mimo politické spektrum, popírá hierarchii, stát a politiku. Pokud bychom ho přeci jen chtěli někam zařadit, bude to blízko extrémní pravice – je to totiž do krajnosti dovedená svoboda* jednotlivce a omezení státních zásahů na naprosté minimum (stát, který neexistuje logicky ani nemůže zasahovat do ekonomiky).
*) on ten anarchismus není žádná výhra, protože je to neudržitelný stav – jakmile by byl nastolen, objevil by se někdo, kdo by začal budovat nový řád a hierarchii (otázka je, jestli lepší nebo horší než to, co máme teď). Nicméně po ten krátký okamžik, co by anarchie trvala, byli bychom svědky extrémně liberálního a pravicového „řádu“.